Křížová výprava Petra Poustevníka

Petr poustevník u Byzantského císaře AlexioseCesta Petra poustevníka je značená červeně

Nejrychlejší a nejživější odpověď na papežovu výzvu nepřišla z vládnoucích tříd, na
které se papež především obracel, nýbrž z cela jiného prostředí – od venkovského a
městského lidu. Již koncem roku 1095 zahájil ve Flandrech a na dolním Rýně vášnivá kázaní
ve prospěch výpravy drobný nevzhledný mnich středního věku, oděný v ošumělém a hrubém
mnišském hábitu (opásán jen provázkem) – Petr. Podle svého rodiště byl zván Amienský,
podle svého odění Poustevník a podle postavy Malý. Vedl prostý život žebravého mnicha,
odmítal maso i chléb a živil se jen rybami a vínem. Kam přišel, tam nejen kázal, ale také
smiřoval spory, pomáhal trpícím, rozdával potřebným, a získával si tak v očích lidu gloriolu
(zdrobnělina slova sláva, svatozář) světce. Kolem tohoto bosého a fanatického kazatele,
jedoucího po Kristově vzoru na oslu, se shromáždily během několika týdnů davy prostých
lidí. Kromě rolníků se k Petrovi připojili i někteří drobní rytíři, kteří se měli stát vojenskou
záštitou venkovanů, ve zbrani nezkušených.
Koncem června dovedl Petr svůj houf po dvou měsících cestování na uherskobyzantské
pomezí (cca 1000 km), do místa, kde pevnost Bělehrad střežila přechod přes řeku
Sávu. Údajně Poustevníkova společnost čítala 20 000 poutníků a již v Uhrách docházelo
k neblahým konfliktům (zapalovali veřejné sklady obilí, odváděli mladá děvčata a
znásilňovali je, potřebné věci si obstarávali loupežemi a vychloubali se, že takto budou řádit i
u Turků).
Tento ohromný zástup, udržovaný pohromadě snad jen autoritou Petrovou, se měl pod
Bělehradem přepravit přes Sávu. Došlo ale k malému konfliktu a tito křižáci vzali uherskou
pevnost útokem. Pobili všechny obránce, vyplenili všechny zásoby a ze strachu před odvetou
uherského krále se poutníci rychle přepravili na byzantský břeh.
Sedm dní pak houf směřoval do Niše, kde se místodržící Niketas dohodl s Petrem, že
je pustí dál, pokud se zdrží plenění. Při odchodu z města však někteří poutníci ze zadního voje
zapálili mlýny a utkali se s byzantskými vojáky. Posádka pevnosti podnikla protiútok a celý
křižácký houf rozehnala. Když se znovu sešli, zbylo jich jen dvě třetiny.
V Sofii se Petrův průvod na své další pouti setkal s posly císaře Alexia a s vojskem,
které je dále doprovázelo.
Prvního srpna 1096 dorazil houf před hradby Konstantinopole. Velikost města a
mohutnost opevnění zanechala v prostých lidech ze Západu velký dojem. Nelze však říci, že
by křižáci naopak udělali dojem na tamější obyvatele. Alexiův dvůr si jednoznačně
uvědomoval, že takovéto vojsko se nemůže Turkům postavit (ozbrojena byla pouze menšina,
žádná disciplína, žádná jízda). Také bylo zřejmě, že nemohl Alexios nechat křižácké houfy
pod Konstantinopolem, neboť zase rabovali a tak je přesunuli do úrodné oblasti za Bospor, do
Nikomedie, kde byl pro ně vybudován opevněný tábor, Řeky nazývaný ,,Kibotos“.
Ozbrojená část křižáků však nehodlala ve svém táboře pasivně vyčkávat a podnikala
výpravy do okolí. Jejich oběti nebyli však Seldžukové, ale křesťanští rolníci. Petr Poustevník
ztrácel vliv mezi svými lidmi a odebral se do Konstantinopole, aby si získal podporu císaře.
Součastně proniká ozbrojený houfec dobrodruhů až před Nikáju (byla jedním
z nejvýznamnějších měst obsazených Seldžuky v Malé Asii). Využili překvapení a zmocnili
se před hradbami slušné kořisti. To je povzbudilo k útoku na nedalekou pevnost Xerigordon.
Tento útok se jim také vydařil a křižáci se opět vydatně obohatili. Seldžucké vojsko ale
povolalo posily a Xerigordon oblehlo. Tehdy poprvé křižáci poznali, co znamená žízeň
v těchto horkých krajinách, do kterých táhli. Byli přinuceni ke kapitulaci a dostali na
vybranou: buď přestoupit k islámu, nebo smrt.
Mezitím došla do křižáckého tábora v Nikomedii zpráva o jejich úspěchu a vyvolala
tam nadšení. Navzdory varování opatrných předáků výpravy bylo rozhodnuto vyrazit s celým
vojskem na Nikáju.
Zástupy nezkušených lidí, valících se bez pořádku, nebyly pro Turky nebezpečným
soupeřem. Křižáci padli do pasti a byli 21. října 1096 krutě poraženi. ,,Kibotos“ byl vypleněn
a zničen.