Před 100 lety zahřměla 101 dělostřelecká salva na počest narození staršího ze dvou synů arcivévody Františka Ferdinanda Rakouského - d´Este. Dítě dostalo jméno Maxmilián, vévoda z Hohenbergu. Jaký byl jeho životní příběh?
František Ferdinand smýšlel vždy přísně legitimisticky a nikdy zřejmě nepomyslel na to, že by porušil svoji renunciační přísahu. V roce 1900 se kvůli své nerovnorodé manželce Žofii, rozené hraběnce Chotkové, musel zříct za své potomky nároků na císařský trůn. V tomto duchu byla také nesena výchova jeho dětí. Počítalo se s tím, že dcerka Žofie získá věno a provdá se, starší Max byl považován za budoucího důstojníka a pána na Konopišti, u mladšího Arnošta se pomýšlelo na studium kněžství. Složité dějiny 20. století však oběma synům přinesly zcela odlišné osudy.
SARAJEVO
V polovině června 1914 se František Ferdinand jako pravoplatný následník trůnu chystal zúčastnit plánovaných manévrů na území Bosny a Hercegoviny. Devatenáctého června navečer naposledy opustil oblíbené Konopiště a spolu s manželkou a dětmi vlakem odejel do Chlumu u Třeboně.
V den atentátu a úmrtí, tedy 28. června 1914, okolo půl druhé odpoledne, když děti právě pobývaly v Chlumu, zazvonil telefon, k němuž byl přivolán vychovatel. Po několika minutách se vrátil bledý a vyděšený ke stolu a dětem rozpačitě sdělil, že jejich rodiče byli v Sarajevu zraněni. Teprve druhý den se dověděly o této události celou pravdu. Hohenberské děti byly prvními mezi nekonečnou řadou sirotků Velké války. Císař Karel I. jim pak rok před skončením války upravil šlechtictví a dal jim připsat ještě štýrská korunní panství Eisenerz a Radmer.
KONFISKACE
Již desátého prosince 1918 přijalo Národní shromáždění nově vzniklé ČSR zákon č. 61, jímž bylo v plném rozsahu zrušeno šlechtictví, řády a tituly. Zákon mj. stanovil, že "bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví". Dědictví po následníkovi trůnu však nebylo vyvlastněno podle zákonů o pozemkové reformě, nýbrž zvláštním usnesením Národního shromáždění, které vycházelo z článku 208 mírové smlouvy vítězných dohodových mocností s Rakouskem ze Saint-Germain-en-Laye, podepsané 10. září 1919. V něm bylo ustanoveno, že majetek bývalé panující dynastie habsbursko-lotrinské připadá nástupnickým státům.
Aplikace tohoto rozhodnutí v praxi se však lišila podle jednotlivých nástupnických států. V Rakousku ponechali pozemkový majetek těm příslušníkům dynastie, kteří se zřekli nároků na trůn a příslušnosti k panovnickému rodu. Hohenbergové pak nebyli vůbec považováni za členy bývalého vládnoucího rodu - což odpovídalo renunciačnímu aktu Františka Ferdinanda z roku 1900 -, takže se na ně konfiskace majetku nevztahovala. Jiný přístup zaujal československý parlament, kde nabyl vrchu nacionální a sociální radikalismus. V samotném Benešově a v Chlumu u Třeboně vypukly dokonce i demonstrace za vyvlastnění Hohenbergů.
Problematikou majetku Habsburků a Hohenbergů se poslanecká sněmovna Národního shromáždění ČSR zabývala pátého srpna 1921. K předloženému návrhu vlády vystoupil s pozměňovacím návrhem poslanec Theodor Bartošek, militantní představitel ostře protikatolické a ateistické Volné myšlenky. Jménem svým a několika dalších poslanců navrhl, aby do zákona o vyvlastnění majetku Habsburků bylo vsunuto, že se týká "zejména bývalého následníka trůnu F. F. d´Este a jeho potomků". Nakonec při hlasování protinávrh doktora Bartoška většinou hlasů prošel.
Konfiskace majetku proběhla ne právě korektním způsobem, protože dětem následníkovým bylo zabráněno, aby si přestěhovaly do Rakouska i ryze soukromé věci. Dokonce prohlíželi i jejich osobní zavazadla a kontrolovali, zda neodvážejí některé předměty zapsané v úředním inventáři zámku Konopiště. Zařazení Hohenbergů mezi plnoprávné Habsburky mohlo mít velmi bizarní ústavně-právní důsledky. ČSR svým rozhodnutím Hohenbergy legitimizovala, což mohlo učinit neplatnou renunciaci arcivévody z roku 1900, takže vláda císaře Karla I. mohla být považována za pouhou uzurpaci trůnu a hlava rodu Hohenbergů by se mohla považovat za následníka českého trůnu. Naštěstí tyto umělé právní konstrukce nikdo v praxi neuplatňoval.
MONARCHISTÉ
Bratři Max a Arnošt se po příchodu do Rakouska ujali tamního nevelkého majetku a rozdělili si jej tak, že Maxovi připadlo panství Artstetten se zámkem a Arnoštovi štýrský Radmer s loveckým zámečkem. Oba po složené maturitě vystudovali vysokou školu, Max právnickou fakultu, Arnošt lesní inženýrství. Charakteristickou vlastností obou bratří Hohenbergů byla jejich oddanost myšlence monarchismu v jeho legitimní podobě, tedy věrnost vyhnanému císaři Karlu I. a po jeho předčasném úmrtí nejstaršímu synu Ottovi. Snili o obnově habsburské říše v jejích předválečných hranicích. Tato idea, jakkoliv nereálná, vzbuzovala negativní reakce jak v nástupnických státech, tak zejména u německých nacionalistů. Po nástupu Hitlera k moci se situace vyhrotila, protože rakouský patriotismus byl vážnou překážkou připravovaného připojení Rakouska k třetí říši. V tehdejším politicky rozháraném Rakousku se pokoušel Max Hohenberg zprostředkovat kontakt mezi Ottou Habsburgem a rakouskými kancléři Dollfussem a Schuschniggem. Korunní princ Otto nabízel obnovu monarchie jako alternativu proti nacistické rozpínavosti a velkoněmeckému nacionalismu. Takové řešení však bylo pro většinu okolních států nepřijatelné a události už samospádem spěly k zániku rakouské suverenity. K obsazení Rakouska hitlerovci a jeho přeměně na pouhou Ostmark došlo v březnu 1938 a již v první vlně byli zatčeni Max a Arnošt Hohenbergové. Po soustředění předem vytypovaných osob ve vídeňských policejních kasárnách je za asistence esesáků nahnali na Westbahnhof do vagónů a po dvanáctihodinovém transportu se ocitli v koncentračním táboře Dachau poblíž Mnichova.
Zakomplexovaným příslušníkům SS činilo dvojnásobné potěšení, jestliže se mohli surově chovat vůči vězněným politikům, vysokým důstojníkům či příslušníkům šlechty. A bratři Hohenbergové byli prominenty. Bývalí spoluvězni jako očití svědkové vyprávěli, jak byli Max a Arnošt Hohenbergové nuceni na káře vyvážet vězeňské latríny a kterak se esesáci bavili tím, že přikázali bratrům, aby zastavili a naklonili se nad káru, načež do výkalů hodili kámen a sledovali, jak obsah vystříkne vězňům do obličeje. Všechna tato ponižování a příkoří prý Hohenbergové nesli velmi statečně a s obdivuhodnou důstojností. Roku 1939 oba bratry přemístili do koncentračního tábora Flossenbürg v Horní Falci, kde byli nasazeni na tvrdou práci do kamenolomu a přečkali zde i tyfovou nákazu, při níž obětavě pomáhali lékaři při péči o nemocné.
Většinu perzekvovaných Rakušanů z koncentračních táborů ale postupně propouštěli, což se roku 1940 zdařilo v případě Maxe. Provinění Arnoštovo bylo považováno za závažnější, takže se z koncentráku Buchenwald dostal až v roce 1943. Maxi Hohenbergovi i jeho bratrovi nacistický režim zkonfiskoval veškerý nemovitý majetek.
DU KAPO
Dolní Rakousy, kde se nalézá obec Artstetten, roku 1945 obsadila Rudá armáda a staly se až do roku 1955 součástí sovětské okupační zóny. Znamenalo to sice, že zámek a ostatní pozemky byly ve prospěch Maxe Hohenberga restituovány v zanedbaném stavu až roku 1949, avšak přece jen se postavení Maxe a jeho rodiny podstatně zlepšilo. Již krátce po osvobození JUDr. Maxe Hohenberga za přispění zástupců všech politických stran zvolili starostou obce Artstettenu. Jeho volbu musel schválit příslušný ruský komandir, což se prý bez problémů stalo se slovy: "Du nix Nazi - du Kapo!"
Přestože se Max Hohenberg nikdy netajil svou orientací na monarchii a katolickou víru, setrval ve funkci starosty Artstettenu po několik volebních období. Roku 1961 jednal se spolkovou vládou v zastoupení Otty Habsburského o podmínkách, při jejichž splnění by se Otto mohl do Rakouska vrátit. Bohužel však v té době již Hohenbergův život spěl k závěru, k jeho náhlému úmrtí následkem srdečního infarktu došlo ve Vídni 8. ledna 1962 ve věku nedožitých 60 let. Bratr Arnošt jej předešel o osm let. Třebaže postup ČSR vůči sirotkům po následníkovi trůnu byl příkrý a podmíněný dobovou politickou náladou počátku dvacátých let, nezatrpkl Max Hohenberg vůči českému živlu, celý život nostalgicky vzpomínal na šťastné dětství na Konopišti a uchoval si obstojnou znalost češtiny, prý jediný ze sourozenců. Karel Schwarzenberg v knize Na doraz, vzpomíná, jak šel v padesátých letech s otcem o vánocích do českého kostela ve Vídni, vzadu stál vysoký holohlavý pán s knírkem a zaníceně zpíval české koledy. Nikdo nevěděl, že ten anonymní muž je syn arciknížete Františka Ferdinanda. Zdroj-Reflex 42/2002
František Ferdinand smýšlel vždy přísně legitimisticky a nikdy zřejmě nepomyslel na to, že by porušil svoji renunciační přísahu. V roce 1900 se kvůli své nerovnorodé manželce Žofii, rozené hraběnce Chotkové, musel zříct za své potomky nároků na císařský trůn. V tomto duchu byla také nesena výchova jeho dětí. Počítalo se s tím, že dcerka Žofie získá věno a provdá se, starší Max byl považován za budoucího důstojníka a pána na Konopišti, u mladšího Arnošta se pomýšlelo na studium kněžství. Složité dějiny 20. století však oběma synům přinesly zcela odlišné osudy.
SARAJEVO
V polovině června 1914 se František Ferdinand jako pravoplatný následník trůnu chystal zúčastnit plánovaných manévrů na území Bosny a Hercegoviny. Devatenáctého června navečer naposledy opustil oblíbené Konopiště a spolu s manželkou a dětmi vlakem odejel do Chlumu u Třeboně.
V den atentátu a úmrtí, tedy 28. června 1914, okolo půl druhé odpoledne, když děti právě pobývaly v Chlumu, zazvonil telefon, k němuž byl přivolán vychovatel. Po několika minutách se vrátil bledý a vyděšený ke stolu a dětem rozpačitě sdělil, že jejich rodiče byli v Sarajevu zraněni. Teprve druhý den se dověděly o této události celou pravdu. Hohenberské děti byly prvními mezi nekonečnou řadou sirotků Velké války. Císař Karel I. jim pak rok před skončením války upravil šlechtictví a dal jim připsat ještě štýrská korunní panství Eisenerz a Radmer.
KONFISKACE
Již desátého prosince 1918 přijalo Národní shromáždění nově vzniklé ČSR zákon č. 61, jímž bylo v plném rozsahu zrušeno šlechtictví, řády a tituly. Zákon mj. stanovil, že "bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví". Dědictví po následníkovi trůnu však nebylo vyvlastněno podle zákonů o pozemkové reformě, nýbrž zvláštním usnesením Národního shromáždění, které vycházelo z článku 208 mírové smlouvy vítězných dohodových mocností s Rakouskem ze Saint-Germain-en-Laye, podepsané 10. září 1919. V něm bylo ustanoveno, že majetek bývalé panující dynastie habsbursko-lotrinské připadá nástupnickým státům.
Aplikace tohoto rozhodnutí v praxi se však lišila podle jednotlivých nástupnických států. V Rakousku ponechali pozemkový majetek těm příslušníkům dynastie, kteří se zřekli nároků na trůn a příslušnosti k panovnickému rodu. Hohenbergové pak nebyli vůbec považováni za členy bývalého vládnoucího rodu - což odpovídalo renunciačnímu aktu Františka Ferdinanda z roku 1900 -, takže se na ně konfiskace majetku nevztahovala. Jiný přístup zaujal československý parlament, kde nabyl vrchu nacionální a sociální radikalismus. V samotném Benešově a v Chlumu u Třeboně vypukly dokonce i demonstrace za vyvlastnění Hohenbergů.
Problematikou majetku Habsburků a Hohenbergů se poslanecká sněmovna Národního shromáždění ČSR zabývala pátého srpna 1921. K předloženému návrhu vlády vystoupil s pozměňovacím návrhem poslanec Theodor Bartošek, militantní představitel ostře protikatolické a ateistické Volné myšlenky. Jménem svým a několika dalších poslanců navrhl, aby do zákona o vyvlastnění majetku Habsburků bylo vsunuto, že se týká "zejména bývalého následníka trůnu F. F. d´Este a jeho potomků". Nakonec při hlasování protinávrh doktora Bartoška většinou hlasů prošel.
Konfiskace majetku proběhla ne právě korektním způsobem, protože dětem následníkovým bylo zabráněno, aby si přestěhovaly do Rakouska i ryze soukromé věci. Dokonce prohlíželi i jejich osobní zavazadla a kontrolovali, zda neodvážejí některé předměty zapsané v úředním inventáři zámku Konopiště. Zařazení Hohenbergů mezi plnoprávné Habsburky mohlo mít velmi bizarní ústavně-právní důsledky. ČSR svým rozhodnutím Hohenbergy legitimizovala, což mohlo učinit neplatnou renunciaci arcivévody z roku 1900, takže vláda císaře Karla I. mohla být považována za pouhou uzurpaci trůnu a hlava rodu Hohenbergů by se mohla považovat za následníka českého trůnu. Naštěstí tyto umělé právní konstrukce nikdo v praxi neuplatňoval.
MONARCHISTÉ
Bratři Max a Arnošt se po příchodu do Rakouska ujali tamního nevelkého majetku a rozdělili si jej tak, že Maxovi připadlo panství Artstetten se zámkem a Arnoštovi štýrský Radmer s loveckým zámečkem. Oba po složené maturitě vystudovali vysokou školu, Max právnickou fakultu, Arnošt lesní inženýrství. Charakteristickou vlastností obou bratří Hohenbergů byla jejich oddanost myšlence monarchismu v jeho legitimní podobě, tedy věrnost vyhnanému císaři Karlu I. a po jeho předčasném úmrtí nejstaršímu synu Ottovi. Snili o obnově habsburské říše v jejích předválečných hranicích. Tato idea, jakkoliv nereálná, vzbuzovala negativní reakce jak v nástupnických státech, tak zejména u německých nacionalistů. Po nástupu Hitlera k moci se situace vyhrotila, protože rakouský patriotismus byl vážnou překážkou připravovaného připojení Rakouska k třetí říši. V tehdejším politicky rozháraném Rakousku se pokoušel Max Hohenberg zprostředkovat kontakt mezi Ottou Habsburgem a rakouskými kancléři Dollfussem a Schuschniggem. Korunní princ Otto nabízel obnovu monarchie jako alternativu proti nacistické rozpínavosti a velkoněmeckému nacionalismu. Takové řešení však bylo pro většinu okolních států nepřijatelné a události už samospádem spěly k zániku rakouské suverenity. K obsazení Rakouska hitlerovci a jeho přeměně na pouhou Ostmark došlo v březnu 1938 a již v první vlně byli zatčeni Max a Arnošt Hohenbergové. Po soustředění předem vytypovaných osob ve vídeňských policejních kasárnách je za asistence esesáků nahnali na Westbahnhof do vagónů a po dvanáctihodinovém transportu se ocitli v koncentračním táboře Dachau poblíž Mnichova.
Zakomplexovaným příslušníkům SS činilo dvojnásobné potěšení, jestliže se mohli surově chovat vůči vězněným politikům, vysokým důstojníkům či příslušníkům šlechty. A bratři Hohenbergové byli prominenty. Bývalí spoluvězni jako očití svědkové vyprávěli, jak byli Max a Arnošt Hohenbergové nuceni na káře vyvážet vězeňské latríny a kterak se esesáci bavili tím, že přikázali bratrům, aby zastavili a naklonili se nad káru, načež do výkalů hodili kámen a sledovali, jak obsah vystříkne vězňům do obličeje. Všechna tato ponižování a příkoří prý Hohenbergové nesli velmi statečně a s obdivuhodnou důstojností. Roku 1939 oba bratry přemístili do koncentračního tábora Flossenbürg v Horní Falci, kde byli nasazeni na tvrdou práci do kamenolomu a přečkali zde i tyfovou nákazu, při níž obětavě pomáhali lékaři při péči o nemocné.
Většinu perzekvovaných Rakušanů z koncentračních táborů ale postupně propouštěli, což se roku 1940 zdařilo v případě Maxe. Provinění Arnoštovo bylo považováno za závažnější, takže se z koncentráku Buchenwald dostal až v roce 1943. Maxi Hohenbergovi i jeho bratrovi nacistický režim zkonfiskoval veškerý nemovitý majetek.
DU KAPO
Dolní Rakousy, kde se nalézá obec Artstetten, roku 1945 obsadila Rudá armáda a staly se až do roku 1955 součástí sovětské okupační zóny. Znamenalo to sice, že zámek a ostatní pozemky byly ve prospěch Maxe Hohenberga restituovány v zanedbaném stavu až roku 1949, avšak přece jen se postavení Maxe a jeho rodiny podstatně zlepšilo. Již krátce po osvobození JUDr. Maxe Hohenberga za přispění zástupců všech politických stran zvolili starostou obce Artstettenu. Jeho volbu musel schválit příslušný ruský komandir, což se prý bez problémů stalo se slovy: "Du nix Nazi - du Kapo!"
Přestože se Max Hohenberg nikdy netajil svou orientací na monarchii a katolickou víru, setrval ve funkci starosty Artstettenu po několik volebních období. Roku 1961 jednal se spolkovou vládou v zastoupení Otty Habsburského o podmínkách, při jejichž splnění by se Otto mohl do Rakouska vrátit. Bohužel však v té době již Hohenbergův život spěl k závěru, k jeho náhlému úmrtí následkem srdečního infarktu došlo ve Vídni 8. ledna 1962 ve věku nedožitých 60 let. Bratr Arnošt jej předešel o osm let. Třebaže postup ČSR vůči sirotkům po následníkovi trůnu byl příkrý a podmíněný dobovou politickou náladou počátku dvacátých let, nezatrpkl Max Hohenberg vůči českému živlu, celý život nostalgicky vzpomínal na šťastné dětství na Konopišti a uchoval si obstojnou znalost češtiny, prý jediný ze sourozenců. Karel Schwarzenberg v knize Na doraz, vzpomíná, jak šel v padesátých letech s otcem o vánocích do českého kostela ve Vídni, vzadu stál vysoký holohlavý pán s knírkem a zaníceně zpíval české koledy. Nikdo nevěděl, že ten anonymní muž je syn arciknížete Františka Ferdinanda. Zdroj-Reflex 42/2002
Žádné komentáře:
Okomentovat