Ve střední Evropě pomalu končí románská doba, aby se na zlomu 12. a 13. století přechýlila do vznosné gotiky. Jak žily ženy v raném středověku? Více se o nich dovídáme stále z hmotných pozůstatků domácího náčiní, z obrázků v kronikách, fresek a dalších památek. Neurozené ženy pracují na polích, v domácnostech, zhotovují šaty a řadu předmětů denní potřeby Běžný je velký počet dětí, častá úmrtí při porodu nebo záhy po něm, a to bez ohledu na sociální postavení. V zemi přežívá řada pohanských zvyků, patrně stále se pohřbívá zima – Morana, dávná reflexe slovanské bohyně smrti, a nadšeně se vítá jaro. Dlouží se dny, roste nová naděje do dalšího roku. Kněží se ještě, bez ohledu na papežské zákazy, žení. Ženy a muži z lidu jsou samozřejmě negramotní. Dívkám ze šlechtických kruhů poskytují vzdělání kláštery V polovině 12. století jejich počet utěšeně roste, kromě benediktinek přibývají i řády premonstrátský a cisterciácký. Chovanky se za jejich zdmi nejenom modlí, ale učí se číst, psát, krásně vyšívat drahocenná roucha a předměty pro náboženské obřady. Pokud nezůstanou v klášteře, čekají na ženicha, kterého jim rodina vybere – málokdy se mohou vdát z lásky. Podrobnosti o životě žen známe z legend o životě svatých. Ostatní písemnosti, nejčastěji kroniky, poskytují chudé informace o jménech manželek či knížecích dcer, někdy datum narození a smrti, sňatku, počet dětí. O jejich vlivu na věci veřejné až na výjimky mlčí. Nelze pochybovat o tom, že ženy nebyly vždy jenom figurkami na šachovnici dějin. A o jedné z nich bude moje vyprávění: Její osud se začal naplňovat někdy před rokem 1153.
Ovdovělý český kníže Vladislav II. se neměl příliš k ženění, neboť z prvního manželství žili tři zdraví synové a jedna dcera. Jeho smělým plánům mohl ovšem nový sňatek jenom prospět. Do situace se vložil obratný diplomat a přítel biskup Daniel. Potřeboval usmířit českého panovníka s císařem Friedrichem I. Barbarossou, a proto se rozhlížel mezi císařovým příbuzenstvem. Volba padla na šlechtičnu Juditu z Durynska. Došlo k jednání o svatbě mezi již sice ne mladým, ale statným Vladislavem a mladou dcerou lankraběte Ludvíka. Dívka byla proslulá svou krásou a vzděláním. František Palacký, ač jinak ve svých dějinách Přemyslovce pro četné sňatky s německými šlechtičnami kritizoval, ji charakterizoval jako „paní znamenité krásy, ducha neobyčejného a též mužného, mysli smělé a podnikavé, milovnici nauk a literatury, zběhlou i v řeči latinské i věcech politických“. K takové chvále není co dodat. Pokusíme se dokázat, že byla oprávněná a kronikáři nepřeháněli. K jejím nejpozoruhodnějším činům patří stavba prvního kamenného mostu u nás a třetího ve střední Evropě, po mostě ve Würzburgu a Řezně. A co víc, most je od svého vzniku nazván po žijící, skutečné ženě královně Juditě a pod tímto jménem se o něm dodnes mluví a píše. Stavbu mostu královna štědře podporovala a dohlížela na včasné dokončení. Podle pramenů byl dostavěn za pouhé tři roky. Zní to neuvěřitelně.
Části pozoruhodné stavby můžeme spatřit na obou březích Vltavy do dnešních časů. Na malostranské straně stojí původní vstupní věž Juditina mostu. Je to ta nižší z obou. Zdobí ji monumentální románská plastika, v jejímž středu sedí snad císař Friedrich a uděluje Vladislavovi II. královský titul. Juditinu podobu v Praze nenajdeme, musíme se za ní vypravit až do Naumburgu nad Sálou, kde mistr sochařský vytesal na konci 13. století na biskupském dómu líbeznou tvář panovnice. Její úsměv mi připadá téměř krásnější než úsměv Mony Lisy, určitě je něžnější. Kronikáři nelhali, v její osobě se spojovaly půvab s rozumem; čelila statečně zklamání nad tím, že se manžel vzdal trůnu ve prospěch ne příliš schopného nejstaršího syna z prvního manželství. Raději odešla do rodného Durynska, kam ji brzy následoval zatrpklý a nestálostí mocného císaře zklamaný manžel. Žil už jen rok, ale díky péči své ženy nezemřel opuštěn a sám. Krátký čas byl pochován v Míšni, později ve Strahovském klášteře, který založil, dnes odpočívá ve Svatovítském chrámu. O jeho ženě nemáme od roku 1174 žádné zprávy. Zemřela na svém panství v Durynsku, nebo v tichu kláštera, kde získala tak neobyčejné vzdělání? Nevíme. Co na tom? 170 let spojovalo dvacet mostních oblouků Juditina mostu Hradčany s podhradím. Obdivuhodné dílo vybudoval patrně stavitel z Itálie za pomoci domácích dělníků. Postavil ho z bílé pražské opuky, která, ač zpočátku měkká vlivem vlhkosti a styku se vzduchem, postupně ztvrdla. Most byl dlouhý 514 m, široký 7 metrů. Pozůstatky původní mostní dlažby lze spatřit pod sochou sv. Václava umístěnou na nároží kostela sv. Františka na Křižovnickém náměstí. Dodnes odolávají tisícům nohou obyvatel i návštěvníků Prahy.
Milý čtenáři, půjdete-li ke Karlovu mostu, věnujte tichou vzpomínku nevšední ženě, která se bystrostí ducha vyrovnala svému královskému manželovi. Z knihy Jany Wolfové Českých dějin hrátky ošidné
Ovdovělý český kníže Vladislav II. se neměl příliš k ženění, neboť z prvního manželství žili tři zdraví synové a jedna dcera. Jeho smělým plánům mohl ovšem nový sňatek jenom prospět. Do situace se vložil obratný diplomat a přítel biskup Daniel. Potřeboval usmířit českého panovníka s císařem Friedrichem I. Barbarossou, a proto se rozhlížel mezi císařovým příbuzenstvem. Volba padla na šlechtičnu Juditu z Durynska. Došlo k jednání o svatbě mezi již sice ne mladým, ale statným Vladislavem a mladou dcerou lankraběte Ludvíka. Dívka byla proslulá svou krásou a vzděláním. František Palacký, ač jinak ve svých dějinách Přemyslovce pro četné sňatky s německými šlechtičnami kritizoval, ji charakterizoval jako „paní znamenité krásy, ducha neobyčejného a též mužného, mysli smělé a podnikavé, milovnici nauk a literatury, zběhlou i v řeči latinské i věcech politických“. K takové chvále není co dodat. Pokusíme se dokázat, že byla oprávněná a kronikáři nepřeháněli. K jejím nejpozoruhodnějším činům patří stavba prvního kamenného mostu u nás a třetího ve střední Evropě, po mostě ve Würzburgu a Řezně. A co víc, most je od svého vzniku nazván po žijící, skutečné ženě královně Juditě a pod tímto jménem se o něm dodnes mluví a píše. Stavbu mostu královna štědře podporovala a dohlížela na včasné dokončení. Podle pramenů byl dostavěn za pouhé tři roky. Zní to neuvěřitelně.
Části pozoruhodné stavby můžeme spatřit na obou březích Vltavy do dnešních časů. Na malostranské straně stojí původní vstupní věž Juditina mostu. Je to ta nižší z obou. Zdobí ji monumentální románská plastika, v jejímž středu sedí snad císař Friedrich a uděluje Vladislavovi II. královský titul. Juditinu podobu v Praze nenajdeme, musíme se za ní vypravit až do Naumburgu nad Sálou, kde mistr sochařský vytesal na konci 13. století na biskupském dómu líbeznou tvář panovnice. Její úsměv mi připadá téměř krásnější než úsměv Mony Lisy, určitě je něžnější. Kronikáři nelhali, v její osobě se spojovaly půvab s rozumem; čelila statečně zklamání nad tím, že se manžel vzdal trůnu ve prospěch ne příliš schopného nejstaršího syna z prvního manželství. Raději odešla do rodného Durynska, kam ji brzy následoval zatrpklý a nestálostí mocného císaře zklamaný manžel. Žil už jen rok, ale díky péči své ženy nezemřel opuštěn a sám. Krátký čas byl pochován v Míšni, později ve Strahovském klášteře, který založil, dnes odpočívá ve Svatovítském chrámu. O jeho ženě nemáme od roku 1174 žádné zprávy. Zemřela na svém panství v Durynsku, nebo v tichu kláštera, kde získala tak neobyčejné vzdělání? Nevíme. Co na tom? 170 let spojovalo dvacet mostních oblouků Juditina mostu Hradčany s podhradím. Obdivuhodné dílo vybudoval patrně stavitel z Itálie za pomoci domácích dělníků. Postavil ho z bílé pražské opuky, která, ač zpočátku měkká vlivem vlhkosti a styku se vzduchem, postupně ztvrdla. Most byl dlouhý 514 m, široký 7 metrů. Pozůstatky původní mostní dlažby lze spatřit pod sochou sv. Václava umístěnou na nároží kostela sv. Františka na Křižovnickém náměstí. Dodnes odolávají tisícům nohou obyvatel i návštěvníků Prahy.
Milý čtenáři, půjdete-li ke Karlovu mostu, věnujte tichou vzpomínku nevšední ženě, která se bystrostí ducha vyrovnala svému královskému manželovi. Z knihy Jany Wolfové Českých dějin hrátky ošidné
Žádné komentáře:
Okomentovat