Život šlechtičny v 19. století se z počátku v mnohém nelišil od života šlechtičen v předchozích staletích. Šlechta si po celé 19. století zachovávala své zvyklosti s odlišujícími znaky od ostatních sociálních skupin, které jí umožňovaly udržovat si od nich určitý odstup. Šlechtický titul měl stále svou váhu, což dokazuje i množství nově nobilitovaných. Jejich největší část pak tvořili důstojníci a státní úředníci, ale můžeme nalézt i významné umělce, vědce, univerzitní profesory, politiky či průmyslníky a velkoobchodníky. Mezi těmito dvěma skupinami šlechty stála téměř po celé devatenácté století dosti pevná společenská hráz. Pouze historická šlechta mohla získat vysoké postavení u císařského dvora, jen nejvýznamnější rody habsburské monarchie se staly dědičnými členy panské sněmovny, jen ony byly držiteli rodových fideikomisů. Mezi nově nobilitovanou a historickou šlechtou nedocházelo k příliš častým sňatkům ani společenským kontaktům. Historická šlechta tak byla dosti kompaktní a relativně uzavřenou sociální skupinou. Tak jako v ostatních společenských vrstvách, tak i mezi šlechtou platilo, že každý má jiný osud, kariéru, zájmy. Po celé 19. století tvořili příslušníci horních vrstev 0,5 – 1% populace českých zemí, tzn., že k nim kolem roku 1800 patřilo přibližně 23 – 45 tisíc osob, na konci 19. století to bylo asi 50 – 100 tisíc osob. Počet šlechticů v Čechách tedy nebyl nijak velký. Pro srovnání byl pětkrát menší než v Dolním Rakousku, desetkrát menší než v Haliči a padesátkrát menší než v Uhrách. Větší část příslušníků historické šlechty se pyšnila hraběcím titulem. V Čechách žilo na přelomu 19. a 20. století 54 rodů s tímto šlechtickým predikátem.Během 19. století si šlechta nadále udržela značný vliv v řadě oblastí veřejného života. Působila v rakouských vládách, v diplomacii obecně, významné místo zaujímala v armádě. Tradičně se šlechtici uplatňovali i v nejvyšší církevní hierarchii. Politický vliv si aristokracie zachovávala také v říšské radě a na zemských sněmech. Umožňoval jí to kuriový volební systém a v panské sněmovně navíc instituce dědičných členů. Nejvýznamnější postavení však měla šlechta v oblasti pozemkové držby a zemědělské výroby. Na konci devatenáctého století představovala rozloha velkostatků 35 procent veškeré pozemkové držby v Čechách.Ovšem jak mezi jinými sociálními vrstvami, tak i mezi šlechtou platily rozdělené úlohy obou pohlaví. Muži přináležela veřejná sféra – angažoval se v armádě, účastnil se procesů politického rozhodování, byl živitelem rodiny. Žena působila jen ve sféře domácnosti a tím byla zcela vypovězena z veřejné oblasti. Měla „jen“ rodit děti, společensky reprezentovat, starat se o domácnost v manželově nepřítomnosti, přinést nějaký majetek či alespoň určité společenské zvýhodnění.
Tradičním modelem šlechtického společenského života bylo rozdělní roku do dvou společenských sezon. V zimních měsících se rodiny stěhovaly do svých paláců v Praze či Vídni a zúčastňovaly se zde plesů, různých společenských setkání, navštěvovaly divadlo, koncerty, v neposlední řadě vznikaly také šlechtické salony. To vše obě metropole v hojné míře poskytovaly. Ale v letních měsících – nejčastěji ke konci května – šlechta opouštěla tato města a vydávala se na svá letní venkovská sídla oddávat se jiným radovánkám, dohlížet na svá hospodářství. Zde nejčastěji zůstávali až do období honů. Ovšem neznamenalo to izolovanost jednotlivých šlechtických rodin. Ty se nadále setkávaly, navštěvovaly se a muži museli své povinnosti u dvora plnit samozřejmě celoročně. Hodnosti jako např. tajný rada, císařský komoří, palácová dáma či dáma hvězdového kříže zaručovaly společenskou prestiž a pozici u dvora. K dobrému tónu žen ze šlechtické společnosti patřilo rovněž organizování charitativní činnosti, ve které hledalo smysl života po smrti manželi či v dospělosti svých dětí mnoho žen.Pokud se týče umění a záliby v něm, tak během 19. století se zcela změnil pohled a chápání umění u šlechty. Její tradiční role jako pouhé sběratelky a podporovatelky umění se mění a ze šlechty se stává zakladatelka a patronka mnoha institucí (např. Spolek pro povzbuzení hudebního umění v Čechách či Společnost vlasteneckých přátel umění). Rovněž přibývá šlechticů či šlechtičen, kteří se umění věnují nejen na poli teoretickém, ale i praktickém – stávají se z nich malíři, spisovatelé, herci či zpěváci.
Tradičním modelem šlechtického společenského života bylo rozdělní roku do dvou společenských sezon. V zimních měsících se rodiny stěhovaly do svých paláců v Praze či Vídni a zúčastňovaly se zde plesů, různých společenských setkání, navštěvovaly divadlo, koncerty, v neposlední řadě vznikaly také šlechtické salony. To vše obě metropole v hojné míře poskytovaly. Ale v letních měsících – nejčastěji ke konci května – šlechta opouštěla tato města a vydávala se na svá letní venkovská sídla oddávat se jiným radovánkám, dohlížet na svá hospodářství. Zde nejčastěji zůstávali až do období honů. Ovšem neznamenalo to izolovanost jednotlivých šlechtických rodin. Ty se nadále setkávaly, navštěvovaly se a muži museli své povinnosti u dvora plnit samozřejmě celoročně. Hodnosti jako např. tajný rada, císařský komoří, palácová dáma či dáma hvězdového kříže zaručovaly společenskou prestiž a pozici u dvora. K dobrému tónu žen ze šlechtické společnosti patřilo rovněž organizování charitativní činnosti, ve které hledalo smysl života po smrti manželi či v dospělosti svých dětí mnoho žen.Pokud se týče umění a záliby v něm, tak během 19. století se zcela změnil pohled a chápání umění u šlechty. Její tradiční role jako pouhé sběratelky a podporovatelky umění se mění a ze šlechty se stává zakladatelka a patronka mnoha institucí (např. Spolek pro povzbuzení hudebního umění v Čechách či Společnost vlasteneckých přátel umění). Rovněž přibývá šlechticů či šlechtičen, kteří se umění věnují nejen na poli teoretickém, ale i praktickém – stávají se z nich malíři, spisovatelé, herci či zpěváci.
Žádné komentáře:
Okomentovat